05.05.2015 10:59

Kázání 5.4.2015 (Boží Hod Velikonoční)

Introit: Ž 20, 7 - 10; Písně: 341, PS, 602, 646, 660; První čtení: Mk 15, 40 - 47; Zamyšlení 1.K 1, 22 – 24
 
Vítězství, které dnes slavíme, bylo vybojováno v pátek. Proto tedy platí, že nejvýznamnější událost velikonoční není nedělní Vzkříšení, ale páteční ukřižování. Pavel mluví velmi hrdě. Ne znamení, které žádají Židé, ne moudrost vytouženou Řeky, nic z toho není chloubou křesťanství. Naší chloubou je nelichotivý kříž. Naší chloubou je Kristus, ten ukřižovaný, toho my kážeme. Že kříž je to podstatné, ukázal nám sám Kristus, když „zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mk 8,34)
 
Pravá cesta víry začíná přijetím kříže. Kdo následuje Ježíše, a netáhne s sebou svůj kříž, ten ještě nepochopil, koho následuje, zřejmě bloudí a neví, kam jde. Kážeme Krista, který přijímá nelehký úkol, bojuje, nehraje si na Boha a nechce nic zadarmo. Kdo chce s ním, musí ho napodobit. On je náčelníkem všech bojujících. Že Kristus vstal z mrtvých? Díky Bohu, ale toto vítězství není fascinující více než oběť a kříž. K vítězství vede boj, a nikdo nebojuje, aby prohrál.
 
Čekat u prázdného hrobu, a tam ukazovat svaly, že jsme zvítězili, to je nudné. Stejně nudná je víra, která je nastartovaná nějakým znamením. Vzkříšení je samozřejmě znamení Boží moci a slávy. Je ukázkou Ježíšova původu, že přišel na zemi z vůle Boží, a odchází ne tak, jak si to lidé přeji, potupnou porážkou na kříži, nýbrž nanebevzetím po zmrtvýchvstání. Ale tento Boží Syn neodmítl hořký kalich, neodmítl potupný kříž. Protože přes kalich a kříž vede cesta k Boží slávě. Jinak řečeno, vítězství není možné bez boje.
 
Když říká Ježíš „vezmi svůj kříž a následuj mě“, říká tím „bojujte“, nezůstávejte sedět či stát na místě. Nečekejte, že vás vítězství někde potká. Musíte pro to něco dělat. Musíte se mnou, bojujte se mnou až do konce. Říká náčelník Ježíš.
 
„Zpovzdálí se dívaly také ženy.“ Na první pohled je to postoj, který Ježíš právě odmítá. Někde stát a jen tak se zpovzdálí dívat. Bez odhodlání, bez odvahy se zapojit, bez chutě něco dělat. Ale ženy jsou v tomto případě spíš bezmocné, bezradné. Soucitně sledují dění, které nijak nemohou ovlivnit. Nemají jak zasáhnout. A hlavně tím se zdůrazňuje jedinečná Kristova oběť. Ježíš stojí sám proti všem. Nikdo nejde s ním, nikdo mu nepomáhá. Nakonec ani Bůh. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34c) Přesto, bude to Bůh Otec, který se přizná ke svému Synu a vyvede ho z říše mrtvých.
 
„Zpovzdálí se dívaly také ženy“ v beznaději, a možná prožívají zklamání. Není to Kristus, kdo je zklamal, ten je miloval a právě v důsledku jeho nezištné lásky přijímá kříž. Zklamání je z těch, kteří chtějí dobro umlčet. Zklamání je možná z učedníků, kteří se lekli a nenašli odvahu dívat se ani zpovzdálí. Ženy se dívají, jak se láska projevuje v praxi. Sledují, jak se kříž nese do konce. Možná jsou zklamané z nečekaného konce.
 
Právě to jejich sledování až do konce, do samého uložení Ježíše do hrobu, jim dává možnost stát se svědky obratu, o kterém nesnily. Ano, se vzkříšením, tak, jak se událo, nikdo nepočítal, ani nemohl počítat. Když jim Ježíš vše předpověděl, nerozuměli mu, nechápali, o čem mluví. A to je dobré, že to nechápali, protože by to bylo znamení, a to Pán Ježíš nechce, aby se naše víra zakládala na znameních. Chce, abychom ho kázali, jak píše Pavel, jako toho ukřižovaného. Takže důraz se klade na tu oběť, na lásku, na ten kříž, na to jeho odhodlání.
 
Kříž má mnoho podob. Ten Ježíšův je jedinečný. Nese tíhu nás všech. Bere nám naše břemeno, abychom mohli nést své malé, různě těžké kříže. Abychom i my uměli přinášet malé oběti lásky. Můj malý kříž neznamená, že si nesu svoje těžkosti, jen ty svoje, to je to sobectví, které Pán Ježíš na Velký pátek překonal a překonává. Šel na kříž za nás, umíral za nás, a jen za nás. Na sebe vůbec nemyslel. Věděl, že smrt na kříži je považována za potupu. A on jako Pán stvoření mohl nad tím zamávat, všechny do jednoho porazit a vrátit se vítězně ke svému Otci a nechat svět světu, svému osudu. Místo toho pokorně přijal tu potupnou smrt, abychom tou cestou neprošli my, kteří si to jinak zasloužíme.
 
Jsme-li zasažení Kristovou obětí, učíme se svého Pána následovat, jak to sám žádá: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.“ (J 15,12). Jak nás miloval? Tak, že se za nás obětoval. On nám obětoval svou slávu. Milovat se navzájem znamená nelpět na sobě, neupřednostnit sebe za každou cenu, ale jednat i v zájmu druhých, v zájmu celku. Umět být někde i za druhé. A nejen za ty ve vlastních řadách. Kristus miloval celý svět a křesťan má podobný úkol. Sloužit láskou všem.
Ve vlastních řadách si pilujeme lásku, kterou máme vyzařovat dále do světa, do celé společnosti, abychom tímto předávali svědectví Kristovo. Učíme se milovat navzájem, abychom mohli milovat i svět kolem nás. I to je kříž, přijmout nepřijatelné, milovat nepřijatelné. Ale v tom je síla evangelia, milovat bližního, který je úplně jiný než já, možná krade, podvádí, podněcuje násilí, ba mě, nás nenávidí. Přesto máme ho milovat. Máme ho přijmout a nenávidět jeho skutky. Přesně toto dělá Pán Ježíš. Nenávidí naše hříchy, ale chce nás omámit láskou, a my v té euforii, že nás někdo přijímá takové, jací jsme, se zamýšlíme nad sebou, zda přece jen nesetřeseme ze sebe nějakou tu špínu, abychom se aspoň trochu líbili tomu svému milujícímu Pánu.
 
Kázat Krista ukřižovaného, znamená kázat Krista milujícího. Že třetího dne vstal z mrtvých? Velmi dobrá zpráva. Je to naděje, že vše dobře dopadne, že stojí za to ten kříž nést, táhnout ho se sebou, že když mě to položí, někdo o mně ví. Nejsem zapomenut.
 
Pán Ježíš byl položen do hrobu, to znamená, že skutečně umřel, jeho smrt není zdánlivá, na kříži skutečně zmařil sebe. Přestal být mezi živými. Zbytek je už na Bohu Otci. Na kříži nám Pán Ježíš projevil milost a lásku. Třetího dne nám jeho Otce zjevil svou moc a také naději pro nás, pro všechny, kteří umějí nést své kříže a umírají ve jménu Ježíše Krista.
 
Vzkříšení nám přináší jedno velké poselství, že zlo se má přemáhat dobrem. Bůh nám to převedl v extrému, přemohl největší zlo největším dobrem, přemohl smrt životem. A mezi životem a smrtí se děje mnoho dobrého a mnoho zlého. A naším posláním je, abychom zlo nerozmnožili, nýbrž abychom ho přemáhali dobrem, i za cenu nemalých ústupků. Usilujme o pokoj, hledejme k němu cestu.
 
Modlitba:
Pane Bože, děkujeme ti za naději, kterou jsi nám dal, když jsi vrátil svému Synu život. Dávej každému sílu nést kříž a hledět k Tobě s nadějí. Dej, abychom uměli žít jedni pro druhé, abychom žili nadějí z vítězství, které nenastává hned, ale nastane v pravý čas podle tvého zaslíbení. Amen.  
 
Poslání po VP: Fp 2, 5-11
 
Požehnání: Milost Pána Ježíše Krista buď s vámi.

 

 

—————

Zpět


Kontakt

Farní Sbor ČCE Rokycany

Jiráskova 481/II
337 01 Rokycany


Odřej Pellar, kazatel
(+420) 604 893 248