18.06.2015 12:31

Kázání 14.6.2015

Introit: Ž 96, 10 - 13; písně: 99, 79 (Svítá), 209, 388, 642; první čtení: Lv 19, 15 – 18; zamyšlení: Mt 7, 1 – 3;
 
Říká se, že kdo chce kritizovat, důvody vždy najde. Platí to i vzhledem k Pánu Ježíšovi, a k Bibli. Ta kritiku přímo usnadňuje, alespoň těm, kteří Bibli čtou povrchně, nebo v ní rovnou hledají rozpory a nepřemýšlejí hlouběji o obsahu a smyslu zvěsti. Pokaždé, když narazím na Ježíšova slova o tom, že nemáme soudit, vzpomenu si na debatu o rozporných místech v Bibli a na dotaz od jednoho studenta z biologie o tom, zda zákaz soudit není v rozporu s tím, že Bible oslavuje krále Šalomouna jako moudrého soudce, který elegantně rozsoudil spor dvou žen o dítě. Ještě větší námitka vyznívá proti jiným slovům samotného Ježíše ve stejném kázání na hoře. Jde o místo, kde Ježíš říká, že „kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu“. (Mt 5, 21) Jen o pár řádků dál přidává další radu, která zní takto: „Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení.“ A dnes tentýž Ježíš říká „nesuďte, abyste nebyli souzeni“.
Neodmítá Ježíš soud? Jistě že ne, v žádném případě ho neodmítá. Spíš naopak. Ježíš uznává soud jako instituci, která se snaží o spravedlnost a řeší rozpory mezi lidmi, a zastává se ublížených a ukřivděných. Výzva „nesuďte, abyste nebyli souzeni“ je adresovaná všem lidem včetně soudců v jejich běžném životě, v soukromí, mimo soudního systému. Ale i v branži soudci mají soudit spravedlivě podle práva, mají soudit a ne moralizovat. Nemají soudit a hodnotit druhé svévolně, podle sebe, jinak by porušili Ježíšovu výzvu.
 
Klíčem a kritériem k rozlišení mezi touto výzvou a řečmi o soudu z páté kapitoly Matoušova evangelia, jsou další Ježíšova slova o dani, když na otázku, zda je povoleno platit daň, nejdřív prosil, aby mu ukázali minci, zeptal se, kdo je na ní zobrazen. Na odpověď, že je tam císař, reagoval slovy: "Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu." Pokud probíhá soud, jako součástí státní moci, děje se v tomto případě něco, co je císařovo, co se neslučuje s tím, co je Boží. Ale když budeme soudit  druhé podle sebe, mimo jakéhokoliv systému, v té chvíli opouštíme oblast císařovu. A co víc? Vstupujeme do oblasti, která náleží Bohu.
 
Podle Pána Ježíše, člověk, který soudí druhé, ospravedlňuje sebe, protože takovým soudem dělá ze sebe boha, dělá ze sebe spravedlivějšího a lepšího než jsou druzí. Když soudíme druhé, možná si tím vlastně říkáme, že oni si Boží milost nezaslouží a naopak si ji zasloužíme my. Jenže tím se sami stáváme uzurpátory nejen té Boží milosti, ale také Boží moci i spravedlnosti. Nikdo z lidí nezná přesně, co je v lidech, aby je mohl soudit. Jedině Bůh, který ví a zná i to, co je skryté v každém z nás, může soudit člověka skutečně spravedlivě. Jedině Bůh ví, co se skrývá pod snahou soudit druhé, jestli se tím nezamaskujeme, jestli nesoudíme proto, abychom zamaskovali vlastní nedostatky. Přece jen když budeme o druhých tvrdit, že jsou takoví a makoví, nemastní a neslaní, předpokládá se, že sami takoví nejsme.
 
Koneckonců Ježíš svoji výzvu pronáší patrně na základě zkušeností, které měl s prostředím, v němž žil, a v němž měli velký vliv farizeové. O těch se vědělo, že často napomínali druhé, aby vytvořili dojem, že jsou sami spravedliví, přitom byli pokrytci. Přesto v kázání na hoře Pán Ježíš nemluví k farizeům, jeho výzva se vztahuje na všechny zbožné lidi. Ví se obecně, že zbožnost svádí k moralizování, hodnocení a povýšenosti. Zbožný člověk má tendenci vidět sebe jako lepšího člověka, než jsou ti druzí. Má za to, že je Bohu blíž, než jsou ostatní. Zbožný člověk dokonce může mít mesiášské nutkání spasit druhé lidi, napomínat je a vést je k Bohu po vlastním vzoru. Zdánlivě ukazuje druhým lidem na Boha, ale ve skutečnosti ukazuje na sebe, jako kdyby druhým říkal „buďte jako já.“
 
Může to měnit logiku spásy. Ta se podle Pavla děje z milosti, a ne na základě skutků. Dogmatici, zejména protestantští dogmatici nám mohou důkladně vysvětlit, jak se spása děje. Člověk nejdřív přijímá Boží milost a pod vládou této milosti, a zmocněn Boží láskou tíhne k dobrým skutkům. Je to odpověď na Boží povolání. Je to akt vděčnosti. A není to naopak, že by člověk nejdřív konal dobré skutky a Bůh by ho potom hodnotil a řekl: Ty se mi líbíš, tebe beru, já tě spasím.
 
Ježíš výzvou „nesuďte, abyste nebyli souzeni“ říká, že my lidé před Bohem jsme na tom stejně. Nebo alespoň nevíme jistě, v čem jsme lepší než druzí a v čem jsou druzí horší než my, když jim nevidíme do srdcí. Člověk nikdy nebude neomylný. Kdo soudí druhé, přeceňuje sebe. Přivolá na sebe Boží soud. To není odplata, není to jako oko za oko, zub za zub. Přesný překlad řeckého textu je nesuďte, abyste nebyli odsouzení.“ Není to tedy fifty-fifty, zub za zub, ale přímo trest za skutek. Soudíš? Budeš odsouzen. Kým? Samozřejmě Bohem. Ježíš tedy naráží na poslední Boží soud a varuje před tímto soudem.
 
„Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“ Ani tady není oko za oko, zub za zub. „Hrajete si na Boha? To já také, ale pozor, já si nehraji, já jsem Bůh. Já vám předvedu, jak se skutečně soudí.“ Jakou měrou měříme, takovou Bůh naměří nám. To znamená, že se pravidla hry zachovají. Jak soudíme, tak budeme souzení. Až doposud je to stejné, ale pak končí veškerá legrace, protože nebudeme souzení lidmi, které soudíme, ale Bohem. To dělá velký rozdíl.
 
Toto zamyšlení nad Ježíšovými slovy nemůžeme uzavřít bez upozornění na to, že Pán Ježíš nám nebere právo na kritické myšlení. Jeho slova neznamenají, že máme zavřít oči přede vším, co se kolem nás děje, že nemáme druhé kritizovat ani napomínat. To nám Pán Ježíš určitě neříká. Jde mu o to, abychom druhé nezatracovali, a nemysleli si, že jsme lepší. Nebo abychom nedělali ze sebe lepší, než ve skutečnosti jsme. Soud máme nechat na Pána Boha, který odhalí i to, co je skryté, jak u těch lidmi souzených, tak u samotných soudících.
 
Platí, že každého jeho hříchy doženou, jak jsme zpívali ze Svítá (79). Před Bohem neutajíme nic. To, že vystupujeme před druhými lidmi jako čistí a soudíme je, nedělá z nás čisté, vlastně tím se proviňujeme v Božích očích. Oč máme usilovat? O usmíření s Bohem dříve, než dojde na jeho soud. O Boží milost pro nás i pro druhé. 
 
Ukazujeme na Krista jako na jediného Bohem stanoveného soudce všech lidí. A s radostí přijměme ujištění, že sám Pán Ježíš nestojí o naše odsouzení. Stojí více o naše přijetí Bohem skrze pokání a milost. Proto jeho slova „nesuďte, abyste nebyli souzení“ nenazývám varováním nebo hrozbou, nýbrž výzvou. Přátelskou výzvou milujícího Pána, který naše hříchy na sebe vzal.
 
Modlitba:
Pane Bože, dej, ať se nepokoušíme o nemožné, ať neděláme něco, na co nemáme - obelstít tě a usednout si na tvé soudní stolici. Dej, ať jsme natolik soudní, abychom pochopili, že když soudíme svět, ničeho nedosáhneme. Veď nás cestou usmíření každého s každým a každého s tebou skrze Ducha svatého, Ducha pravdy. Amen
 
Poslání: Ř 4, 4 - 5
 
Požehnání:
Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel. Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu, z potoka svých rozkoší jim napít dáváš. U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo. Uchovej své milosrdenství těm, kdo tě znají, a svou spravedlnost těm, kdo mají přímé srdce.

 

 

—————

Zpět


Kontakt

Farní Sbor ČCE Rokycany

Jiráskova 481/II
337 01 Rokycany


Odřej Pellar, kazatel
(+420) 604 893 248