09.03.2015 11:21

Kázání 1.3.2015

Introit: Ž 109, 22 – 27;
Písně: 136 (1-7, 20-23), 216, 683, 391, 489;
První čtení: Iz 58, 1 – 10;
Zamyšlení: Mt 6, 16 - 18 
 
Dnes máme druhou postní neděli, a jen tak náhodou jsme při včerejší biblické hodině došli k textu o postu. To se prostě hodí. Půst je zvláštní náboženský fenomén. Není  výlučně křesťanský ani židovský. Vlastně není to jen o náboženství. Vždyť Adolf Novotný ve svém biblickém slovníku uvádí, že „půst může označovat jednak skutečnost, které se musí podrobit člověk, nemající co jíst, anebo dobu, v níž se dobrovolně vzdává jídla (a pití). Když říkáme, že někdo drží půst, protože nemá co jíst, možná to není jen přenesený význam, ale jeden z původních významů postu. Teprve druhý případ, kdy se člověk, zejména věřící dobrovolně vzdává jídla, se může týkat náboženského kultu.
 
Dobrovolnost je v této souvislosti velmi důležitá. Vystihuje podstatu a do určité míry i prázdnotu postu. Naše křesťanská víra a všechno, co k ní patří, je o svobodě. Můžeme, nemusíme, ovšem počítáme se všemi důsledky naší volby, našeho rozhodnutí. Dobrovolnost postu vystihuje něco jiného než jen tu naši křesťanskou svobodu. Vystihuje skutečnost, že žádný Bůh, ani Boží Syn, snad ani Duch svatý nenařídil nikomu postit se. Bůh říká modlete se, proste. Člověk si k tomu přidává půst a očekává stejný efekt jako u modlitby. Bůh říká čiňte pokání, navraťte se ke mně, člověk k tomu přidává půst, aby si více naklonil Boha. Člověk jde ve své zbožné fantazii ještě dál, hřeší a zároveň se postí a myslí si, že tím přiměje Boha k tomu, aby jeho hříchy neviděl. Tehdy se půst stává duchovní prázdnotou, „zbožným přáním“.
 
Špatně pochopený půst může být nedomyšlenou lidskou snahou opít Boha rohlíkem. Připomíná hru dítěte, které dělá blbosti a zároveň se na nás krásně směje a myslí si, že nás tím obměkčí, obelstí, abychom to jeho zlobení přehlédli. Může přijít trest za zlobení i za tu dětinskou snahu nás obelstít. Stejně tak Bůh se nedá. Nenechá se námi oklamat. Takový laciný půst je v Božích očích možná horší než to pokrytectví, o kterém mluví Pán Ježíš.
 
Když jsme si už nějaký půst vymýšleli, mohli bychom mu dát náležitou důležitost ve vší zodpovědnosti vůči sobě a ve vší vážnosti vůči svému Bohu. Půst je sebekritikou, je také jakousi obětí, je přípravou k rozhovoru s Bohem, který ho neinicioval. Je lidskou volbou se zamyslet nad sebou. Tudíž vyžaduje upřímnost a poctivost. V opačném případě to může být nebezpečná hra s Bohem. Ten se k tomu, kdo se posti, hlásí. Ano, Bůh, i když nenařizuje, nežádá půst, neodmítá ho, jinak by o tom Pán Ježíš mluvil jinak a shodil by to ze stolu, jako nepodstatné a bez účinku. Místo toho mluví jenom o tom, jak se nemá postit, jak se má postit, čím půst nejspíš uznává jakou součást lidské zbožnosti.
 
Nicméně ví se, že Ježíšovi učedníci se nepostili nikdy. Sám Pán Ježíš se postil jen jednou, oněch proslulých čtyřicet dní a čtyřicet nocí na poušti, kde byl pokoušen satanem. Janovi učedníci se postili, ale jelikož Jan Křtitel byl takový asketa, jaký byl, lze půst jeho následovníků chápat jako součástí askeze. Farizeové se postili, jak bylo v židovství zvykem dvakrát týdně. Právě u takového zvyku si člověk má uvědomit poslání postu ještě víc, aby z toho nebylo jenom dodržování nějakého zvyku bez hlubší souvislosti s obsahem.
 
To je jako kdybychom chodili do kostela každou neděli jen tak ze zvyku, ze setrvačnosti, aniž bychom brali vážně, proč se vlastně scházíme, co se v kostele odehrává. Že nás zve Pán Bůh, který se takto s námi setkává. A půst je právě přípravou před setkáním s Bohem. Proto si církevní dějiny pamatují i časy, kdy se věřící postili před přístupem k Večeři Páně, v níž se s námi Pán Bůh setkává zvláštním způsobem. Toto je moje tělo, toto je má krev, říká Pán Ježíš. A člověk se před přijetím těla a krve svého Pána vnitřně vyčistí postem. Je to symbolický akt pokání. Zve mě můj Pán, nabízí mi sebe, kladu si otázku, jsem toho hoden? Jsem připraven na toto setkání?
 
U postu si člověk má uvědomit svůj stav, má se zamyslet nad sebou před Bohem. Nestačí jen nějaká zdrženlivost k jídlu, k pití, k nějakým radovánkám apod. I když se zdá, že půst je odříkáváním něčeho hmotného, je to také a možná především duchovním aktem doprovázeným meditacemi. Chybí-li tato duchovní část, ztrácí svoji podstatu.
Prorok Izajáš, když se zamyslel nad způsobem postu vyvoleného lidu, jak jsme slyšeli v prvním čtení, nebral si servítky. Z jeho upřímné a nekompromisní kritiky si můžeme živě představit, jak se někteří lidé tenkrát postili. A co to pro ně znamenalo. „‚Proč se postíme, a nevšímáš si toho? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí.‘ Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině.“ Proč Bůh neslyší hlas svého lidu, který k němu v postu volá? Protože lid není přítomen, nestojí před Bohem, s nímž chce mluvit. Je myšlenkami, ba i fyzicky u svých dělníků a u jiných svých zálib. Zveme Boha na rozhovor, pak se začneme zabývat něčím jiným.
 
Další Izajášova slova zní tragikomicky. „Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí.“ To je ta lidská snaha obelstít Boha, přetvařovat se před Bohem, ale za jeho zády je všechno jinak. Jenže Bůh vidí za svými i za našimi zády. Proto nám budiž sympatické, co říká Pán Ježíš, že není tak důležité, jak vypadáte při postu, nesnažte se ukázat lidem, že se postíte. Choďte normálně, chovejte se normálně, případně jezte a pijte normálně. Důležitější je, jak to prožíváte vnitřně, zda skutečně chcete mluvit s Bohem a jste na to připravení s pokáním a v pokoře.
 
A podle Izajáše pravý půst spočívá v tom, že svůj odřeknutý chléb, odřeknuté maso dáme hladovému, pití žíznivému. Není to už půst, když jen šetříme, hromadíme si pokrm a pití, které si pak dáme ve velkém, až půst skončí. O šatstvo se dělíme s nahými, svůj olej nabídneme zaprášeným. „Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít“? Zkrátka Boha si nakloníme lépe skutky milosrdenství. Milosrdnému Bohu se líbí, když jsme jako On! Jeho Syn se s námi děli o svoje tělo a svou krev.
 
Modlitba:
Nebeský Otče, uč nás poznávat pravou zbožnost. Uč nás pokoře a pravému pokání. Přijímáme vděčně oběť tvého Syna Ježíše Krista, který je naším hlavním přímluvcem. Dej, Bože, abychom v tomto čase postním byli vědomí toho, jak hříšníka přijímáš a jak mu odpouštíš. Dej, abychom si vážili tvé velkoleposti. Amen
 
Poslání po VP: Iz 58, 13 – 14
 
Požehnání:
Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. (Iz 58, 11)

—————

Zpět


Kontakt

Farní Sbor ČCE Rokycany

Jiráskova 481/II
337 01 Rokycany


Odřej Pellar, kazatel
(+420) 604 893 248