02.12.2012 00:00

Bláznovství kříže

 

Introit: Ž 126, 1 – 4
 
Písně: Pěvecký sb., 261, 647, 602, 487;
 
První čtení: Jan 3, 1 – 13
 
„Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.“ (1. K 1, 18)
 
V lidském životě nastávají někdy bláznivé zlomy. Člověk najednou zažije něco, o čem nesnil. Vstoupí do reality, která mu byla doposud cizí, začne chápat nepochopitelné. Snaží se probudit ze spánku, než pochopí, že je v bdělém stavu až moc, že nic z toho, co se mu jakoby jenom zdá, není sen, ale realita nejhlubší. Někdo se pokouší od toho utéct, ujišťuje se, že to, co zrovna prožívá, je jen přechodné pobláznění, či dokonce zblbnutí. I takový může být začátek a průběh cesty víry, kdy hledající nalézá nový život, začíná tušit moc kříže, ale zároveň váhá do toho jít naplno. Pak přijde zlom, uchopí vlastní kříž. Přestává bloudit, mění vlastní identitu, začíná se identifikovat s ukřižovaným. Zatímco sám postupně chápe, že se nezbláznil, že je nadmíru normální, pro okolí se bláznem teprve stává. Okolí nechápe, co se děje, spekuluje, pomlouvá, nebo se distancuje od domnělého blázna. „Vždyť to byl normální člověk. Něco se mu muselo přihodit, to není jen tak.“ Ano, něco se stalo. Někdo zaklepal u tvého srdce a nebyla to láska lidská, nýbrž milost z výsosti. Cesta víry začíná adventem, kdy lidské srdce navštíví sám Pán Bůh. Nezblbla tě kdejaká láska, ale slovo o kříži. Kristus nabízí kříž jako most pro přechod z jednoho břehu na druhý. A ty stojíš před rozhodnutím - překročit, nepřekročit. Vždyť ten obrat je divný. Ty řeči kolem.
 
„Slovo o kříži je bláznovstvím...“ Apoštol Pavel ví, co říká. Rozumí tomu jako málokdo. Vychází z vlastních zkušeností. Zažil velmi intenzivně a velmi aktivně obě strany barikády. Byl neúnavným pronásledovatelem Krista a jeho stoupenců, než mu bylo dáno pochopit, že je lepší být pro Krista a stát se jeho následovatelem. Zázrak víry, který se jeví jako bláznovství, je tak jednoduchý, jako když z negativního slova „pronásledovat“ uděláme jednoduše dvě pozitivní slova: „pro“ a „následovat“. Je to pouto, které je třeba rozbít a udělat z něho zisk.
 
Pavlovo obrácení je z těch nejméně očekávaných. Je možná na samém vrcholu neočekávaných obratů. Přišlo to ze dne na den. Pavel tímto vyvedl z míry lidi z obou břehů. Zůstal nepochopen prvními i druhými. Dobře známe reakci učedníků a spol. A umíme si dobře představit reakci těch, které opustil. Koneckonců brzo poznal na vlastní kůži, co sám způsoboval druhým. Ve svém vnitřním zápase si zřejmě uvědomoval, že pro život jako takový je jednodušší být pronásledovatelem než pronásledovaným.
 
Nepochybně si uvědomoval také to, že navzdory tomu všemu je lepší setrvat v novém životě než se vrátit do starého způsobu. Byl by to velký krok zpět. Život s křížem je bláznovství, ale učíme se nacházet v něm smysl života. Někdo se do toho narodil, jiný se do něho dostal ve své dospělosti...
 
Charismatické, letniční a tzv. evangelikální denominace podezírají nás tzv. tradiční křesťany, že nejsme obráceni, protože nám chybí moment jasného přechodu z jednoho břehu do druhého. Chybí nám jakýsi termín obrácení. Mnozí dokonce mluví nejen o zkušenostech, ale přímo o datu znovuzrození, jako když máme každý datum narození... Proto nás tyhle denominace někdy zahrnují do misie, aby nás vedly kobrácení. Pokud se takový pohled na tradiční křesťanství zobecňuje, ztrácí opodstatnění. Vede k nedorozumění. Malé opodstatnění je v tom, že přece jen existuje praxe, kterou bychom mohli nazvat dědičným členstvím a setrvačným chozením do kostela s automatickým přijetím křtu a jiných svátostí, kterým přisuzujeme magickou moc. Abychom tomu rozuměli, vyskytují se případy, kdy rodiče, prarodiče nechají pokřtít dítě s představou, že díky křtu bude chráněno. Tato představa chápe Boha jako ochránce, což je správné. Zrada je v tom, že se to jeví více jako pověra než víra. Bůh nechrání křtem, ale vírou. Neposkytuje odměnu za naše úkony, za ochotu se nechat pokřtít, ale milost skrze víru.
 
Samozřejmě nemůžeme posoudit a stanovit jasnou hranici mezi věrou a pověrou. Kdo hledá ve křtu pomoc, určitě hledá i Boha. Možná také objevil bláznovství kříže, ale prožívá to trochu jinak. Chápe Boha magicky, protože není snadné popsat, co přesně cítí, vnímá a prožívá. Panuje mezi ním a Bohem neškodné nedorozumění, které se časem objasní, až člověk plně pochopí tajemství kříže. Bláznovství kříže může vést k tomu, že člověk věří, ale nevěří, že věří, případně nechce si to přiznat. Nebo se trochu bojí svého okolí, které si klade otázku: nezbláznil se? Podstatu tradičního křesťanství ovšem hledejme v tom, že vychováváme budoucí generace ve víře. Ukazujeme jim Boha a kříž. Učíme je nedbat moc na to, co si o nás myslí okolí.
 
Slyšeli jsme o Nikodemovi, jak přišel navštívit Ježíše v noci, aby nebyl spatřen svými kolegy farizeji a členy židovské rady. Je to Žid, takže si automaticky představujeme, že věří v Boha. Je to patrné i z jeho řeči. „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Jak na to reaguje Ježíš? „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Všimněme si důraz „pravím tobě“. Tady neprobíhá zobecňující intelektuální debata. Mluví se o konkrétním člověku, o Nikodemovi. Tobě to říkám.
 
Skoro každý vám poví, že věří, a snad většina vám poví, že věří v Boha nebo podobnou moc. Ale většinou je to víra bez šťávy, víra statická bez dynamiky, víra, která ještě nenalezla svůj kříž, ztrácí se v davu, leží zapomenutá někde na pracovním stole, schovává se za racionalitou vědy, rozpouští se v jednoduchosti plnění zákonů a příkazů, jak to uměli farizeové a zákoníci.
 
Nikodem se rozhodl tuto hranici překročit a jde se radit s Ježíšem. Vlastně nepoložil mu žádnou otázku, jen udělal úvod, entrée (antre) do rozhovoru. A Ježíšovi hned bylo jasné, kam míří, co mu chybí, aby jeho víra byla vírou. Nikodem možná chtěl mluvit o něčem jiném, možná měl konkrétní otázky. O tom se už nikdy nedozvíme. Ježíš iniciativně otevřel z vlastního pohledu podstatné téma. Chce to obrat, opustit to, v čem žiješ, opustit dosavadní život a přijmout život nový. Je třeba se stát novým člověkem, takovým, kterého okolí nechápe a začne mluvit o bláznovství. Ale Ty víš, že pro Tebe je to moc Boží. Víš, že bláznovství je ve skutečnosti blahoslavenství. Ten obrat, to znovuzrození není odlehčení. Jeho znamením je kříž, což mluví za všechno. Ten kříž ti říká „ukřižuj svoje dosavadní představy a začni uvažovat jinak. Rozluč se se svým dosavadním směrem a odboč někam jinam. Nevšímej si, co si o Tobě myslí tvoje okolí, neposlouchej, co o Tobě říká. Naslouchej svému mocnému Pánu. Tomu, kdo ti odpovídá dříve, než mu položíš otázku, protože ví, oč ti jde, ví, co hledáš.“
 
Nikodem přišel k Ježíšovi fyzicky, ovšem Ježíš vstoupil do Nikodemova srdce duchovně, dotkl se jeho duše, podstaty jeho existence. Změnil jeho úděl. Tady se dotýkáme poselství adventu. Začneme se připravovat na Vánoce. Promiňte, už jsme začali. Je to příprava více méně fyzická, materiální, při níž duše spíš trpí. Je stresovaná nedostatkem času, financí a pozornosti blízkých, protože každý je zaneprázdněn více než jindy. Právě do toho našeho fyzicko-materiálního shonu chce vstoupit Ježíš duchovně, aby nasytil znavené duše. Advent je čas regenerace, který jsme sami změnili v čas vysílení. Je čas znovuzrození po všem, co nás během roku unavilo a odvádělo naši pozornost k věcem méně podstatným. Je čas si uvědomit, (čí kříž neseme) zda neseme kříž. A kam nás ten kříž nasměruje. K Bohu sestupujícímu skrze Ježíše Krista. Bůh nám přichází ujistit, že nezáleží tolik na tom, co všechno potřebujeme, co musíme stihnout, aby Vánoce byly Vánocemi. Záleží více na tom, že máme jeho a on má nás ve své moci a lásce. Pokud si to neuvědomujeme, kříž zůstává pro nás bláznovstvím. Pokud vnímáme Boží přítomnost, pozvání na cestu, pak víme, že kříž je projevem Boží moci. Je znamením milosti a spásy skrze Ježíše Krista.
 
Modlitba: Pane Bože, děkujeme ti, že vstupuješ do našich životů a měníš náš úděl. Děkujeme, že vnímáš potřeby našich duší více než my sami. Prosíme o hojnost moci kříže, o hojnost tvé milosti a blízkosti. Dej, abychom v nedostatku času nacházeli chvíle sdílení. Dej, aby advent byl pro každého z nás darem radosti. Amen!
 
Poslání po VP: Den co den se mne dotazují, chtějí poznat moje cesty jako pronárod, jenž koná spravedlnost a řád svého Boha neopouští; na spravedlivé řády se mě doptávají, chtěli by mít Boha blízko. (Iz 58, 2)
 
Požehnání: Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. (Iz 58, 11)

—————

Zpět


Kontakt

Farní Sbor ČCE Rokycany

Jiráskova 481/II
337 01 Rokycany


Odřej Pellar, kazatel
(+420) 604 893 248