JANOVO EVANGELIUM 20,24-29

Již v době, kdy se formují zásady křesťanství, přichází důležité varování, aby naše víra nebyla slepá a fanatická. Víra, která nevidí, komu věří, neví, v koho věří. Tomáš varuje: věř, ale prověřuj.

Když připodobníme vznik křesťanství k založení nějakého sdružení, jsou tu tři charakteristické rysy, hlavní fáze, které jsou nutné pro každou budoucí organizaci. Tři společné roky učedníků s Ježíšem představují přípravu nového sdružení, formování cílů, hledání ideálů, tříbení myšlenek. Ukřižování, a zejména vzkříšení, je finálním rozhodnutím novou organizaci založit. Stanovy jsou už připravené, řády také. A jde se na věc. Už nic nebrání vzniku nové organizace, v našem případě zrodu naší křesťanské víry. Letnice představují v této troj-fázi jakousi ustavující schůzi. Už se ví, kdo je kdo, rozdávají se funkce, a nová organizace začíná působit navenek.

Nás dnes zajímá samozřejmě druhá fáze, konečné rozhodnutí. Zní to bizarně, ale naše křesťanské sdružení vzniklo u hrobu, spatřilo světlo, když náš Pán, nediskutabilní předseda nového sdružení vyšel z temnoty podsvětí zpátky ke svým vyvoleným. Na naší křesťanské víře je mnohem více bláznovství, než si umíme představit. Podobné momenty bláznovství se odehrávají před prvním setkáním vzkříšeného Pána se svými blízkými. Ježíš leží v hrobu, ukřižováním a smrtí zklamal mnohé, přesto někteří nepřestávají o něm mluvit jako o Pánu. Nechce se jim věřit, že by Ježíš byl jiný, než si představovali. Při nejmenším jej mohli mít za proroka, kterého zabili, jako se to stávalo často. A že přece jen vstal z mrtvých, je nutné tuto novinku důkladně prověřit. Tomáš nechce být slepý fanatik, který uvěří kde čemu.

Ale nejdřív sledujme Marii Magdalskou. „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Říká učedníkům. Ano, Marie nepřestává mluvit o svém Ježíšovi jako o Pánu, navzdory všemu, co se posledně událo. Pro ni je to pořád Pán. A ty její starosti. Učedníci přišli, konstatovali, že hrob je prázdný a odešli. Marii prázdný hrob zneklidňuje. „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Odpovídá andělům, kteří se jí ptali, proč pláče. A když nepoznala samotného Ježíše, žalostně na něj spustila: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Marii je jedno, že Ježíš nežije, chce jeho tělo někde mít než nikde. Co vede Marii k lpění na mrtvého Ježíše, na člověka, který v životě mnoho dokázal, svými mocnými činy přesvědčil mnoho lidí, že je Mesiášem, ale nakonec umírá potupným způsobem jako zločinec? Víra, sektářství, nebo fanatismus?

Když budete mít blízkého člověka, který vám v životě tolik pomůže, vytáhne vás z malérů, pomůže vám najít nový smysl života, a všechno s vámi myslí upřímně, jedná s vámi férově, těžko uvěříte, že takový člověk je podvodník. A když mu udělají to, co Ježíšovi, budete cítit křivdu. Budete se cítit oslabeni, vzali vám kus vašeho života. Marie není fanatička, ale žena, která miluje člověka, který pro ni moc znamenal. Křivda je to, když lidé nechápou, proč si Marii tolik váží Ježíše a mluví se o tom, že měli milostný vztah. To je pro nás lidi přijatelnější, než abychom pochopili bláznovství nepodmíněné lásky, zvlášť takové, která přežije i smrt.

Vzkříšení je dar, který nikdo nečekal. Naše víra se zrodila u prázdného hrobu, ano, ale Ježíšův význam pro nás není jen ve vzkříšení, nýbrž v tom, čím on je. Nepodmíněně milující Pán. Zajímá se o každého. Toto samo o sobě je velkým poselstvím. Kristoví následovníci nejsou fanatici, nýbrž lidé, kteří pochopili výjimečnost rodáka z Betléma. Marie a Tomáš jsou příkladem nefanatičnosti. Marie předvádí svou víru, aniž ví, že Pán, o němž mluví jako o mrtvém, je vzkříšený. Ideály přece neumírají se svými tvůrci. Dobré dary, které dostáváme v životě, nemizí s darujícími.

Tomáš nechce věřit bez osobního setkání se živým Kristem. „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Chudák Tomáš bývá často kritizován a vydáván jako příklad malověrnosti. Měli bychom jej vidět spíš jako příklad nefanatičnosti. Chce zažít to samé, co zažili ostatní, když se setkali se vzkříšeným. Víra není z rozumu, ale také není bez rozumu. Má se zakládat na rozumem prověřených faktech. „Fides querens intelectum“ – víra potřebuje rozum. Tuto myšlenku můžeme také přeložit jako Víra hledající rozumět.

Slavíme vzkříšení. Rozumíme tomu? Pokud ne, snažme se tomu rozumět, aby naše víra měla pevné základy. Nebyli jsme u prázdného hrobu, ani s učedníky a ostatními, kteří viděli Pána. „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Toto nám říká Ježíš, který Tomáše vyzval k tomu, aby nepochyboval, aby věřil. Toto není nutně kárání. Neviděli jsme, přesto věříme, i díky Tomášovi. Pochybování a hledání očišťuje víru od bludů. Proto potřebujeme mít kus Tomáše v sobě.

My, věřící lidé, nezveme druhé k tomu, aby uvěřili na základě naší zvěsti. Zveme je k tomu, aby se setkali s živým Kristem, s nímž se sami setkáváme ve svých životech, když prožíváme Boží lásku a vedení. Zveme je, aby zažili vlastní zkušenosti víry. Zvěstujeme Krista ukřižovaného, ukazujeme na Něho. Víra je věc osobní zkušenosti, osobního setkání s vítězným Pánem.

Vzkříšením Ježíš zpečetil svou tříletou práci, orazítkoval stanovy a řády nového sdružení, zvaného křesťanstvím. Dobrá zpráva. Už víme, že učení Ježíše z Nazareta je platné, neboť přihlásil se k němu sám Bůh, ten jediný, kdo má moc nad smrtí. Marie je potěšená. Její Pán není porazitelný, může se ho dál držet a mít jistotu, že ani smrt jí jej nevezme. Již nemá zoufat nad prázdným hrobem, neboť ten má jiný význam. Kristus nezmizel, žije. To je naše naděje. Nejsme pod sektářskou vládou nezvěstné mrtvoly. Nad námi je živý Pán, který vítězí nad největším strašidlem, smrtí. A ujišťuje každého: „Nepochybuj a věř!“ Vyznejme s Tomášem: „Můj Pán a můj Bůh.“

Modlitba:

Pane Ježíši, je mnoho hlasů, které nám šeptají, že jsi mrtvý Pán. Chtějí nás odvrátit od Tebe, chtějí nám nabídnout falešné Mesiáše, kteří přinášejí rychlé výdělky a pomíjivou radost. Dej, ať můžeme vidět tvé rány všude, kde trpíš s trpícími a soucítíš se zoufalými. Dej, ať můžeme položit své ruce do tvých rán, všude, kde vnímáme, jak na sebe bereš naše břemena a hojíš naše rány. Obnovuj naši víru darem Ducha svatého. Amen.