29.09.2013 09:30

18. Neděle po Sv. Trojici

POZDRAV

Začněme ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Vítám vás milé sestry, milí bratři na dnešních bohoslužbách osmnáctou neděli po svaté Trojici.

INTROIT

Ž 119:137

Písně

42, 697, 182, 367, 452

VSTUPNÍ MODLITBA

Ztišíme se k modlitbě: Bože, náš Otče! Zde jsme a chceme slavit neděli. Ty nás vidíš a víš, jací jsme i dnes ráno, když jsme se tu shromáždili. Toužíme prožít něco svátečního, ale přitom se nechceme změnit. V našem srdci je zakořeněna neúcta k tobě a ke tvému slovu. Ty ses v Ježíši Kristu postavil na stranu těch, které my přehlížíme a k jejichž utrpení jsme lhostejní, poněvadž by rušilo naši sváteční pohodu. Žijeme ve světě, kde se mnozí derou na přední místa. Ani my nejsme jiní. Chceme vyniknout nad druhé a neradi se ujímáme služby, která nepřináší ani zisk ani slávu. Ano, takoví jsme i v toto nedělní ráno. Pane, smiluj se nad námi a neodmítej nyní vstoupit do našich shromáždění, na naše kazatelny, vstoupit do našich srdcí. Dej, aby mezi námi nyní měl první místo Ježíš Kristus. Jeho, toho poníženého a ukřižovaného služebníka všech, mezi námi vyvyš a oslav. To učiň nám i všem, kteří dnes s námi vzývají tvé jméno. Amen.
 
Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Janova evangelia 9,35-41

SUSPIRIUM

Pane, všemohoucí Bože, zvěstováním radostného poselství přinášíš své království do tohoto světa. Prosíme tě: Dej nám víru, která přemáhá svět a spoléhá se ve všem na tebe, neboť ty žiješ a vládneš odvěků navěky.
Milé sestry, milí bratři !
 Síla a moc víry není vždy na první pohled vidět. Týká se to i nás, nejen proroka Izajáše, jak jsme o něm četli v prvním čtení. A navíc to může být i jeden ze střípků krize víry. To když na ní bereme metry a měřítka na která jsme zvyklí ze světa, ve kterém jako všichni lidé chceme všechno hned.
 A přece v Božím království, následování Boží vůle jsme přece už poznali vícekráte že hodiny, kalendář světa není totožný s kalendářem Božím a my se máme orientovat především na ten druhý kalendář, nikoliv ten první. A to je tak těžké, protože jsme zvyklí na ten první druh. Navíc když my jsme tak slabí – kolik lidí si to už říkalo v průběhu dějin. I když a k tomu chce Bůh dovést Izajáše, stejně jako každého dalšího člověka – s Bohem nejsme nikdy slabí, s Bohem, vírou v něho jsme schopní nejen přenést pomyslnou horu do moře, ale také zahlédnout a dojít do cíle svého putování.
 A tak i Izajáš, který nakonec přijímá své poslání od Hospodina, stát se svědkem Izraeli, tím, kdo bude otevírat vyvolenému lidu Boží vůli. I zde dojde k překvapujícímu poznání, že není poslán jen pro Izrael, nýbrž pro celý svět. Kdo může být vyjmut ze zprávy o Bohu, který chce všechny zachránit, který přináší radostnou zvěst pro každého.
 Zajisté je i Izajáš, stejně jako celá řada dalších svědků víry příkladem, že je potřeba se v každém okamžiku spolehnout skutečně na Boha a ne na někoho jiného, v nikom jiném člověk neobstojí, nikdo jiný při něm nebude stát v každé situace, zejména při otřesech a nestálostech. A tak, když na nás přichází slabé chvilky, smíme se obrátit k Hospodinu a vidět v něm vše podstatné pro život.
 
Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: "Věříš v Syna člověka?" Odpověděl: "A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?"
 Vstupujeme do příběhu o uzdravení jednoho slepce, jehož však tehdejší představitelé židovstva – farizeové od sebe vyhnali, když dotyčný jim svědčil o tom, kdo jej uzdravil. A oni Ježíši nemohli přijít na jméno, respektive nepřijímali jeho poslání, jako někoho kdo od Boha přichází, nýbrž jako někoho, kdo si toto postavení uzurpuje, aniž by na něj měl nějaký nárok.
 A tak, když Ježíš zjistí co s dotyčným oni udělali, kterak ho vyhnali, aniž by si nechali vysvětlit jak došel ke zdraví – vyhledá ho, aby mu ještě přinesl světlo do života. Ostatně tím se Ježíšova léčba, skutky lásky, které se projevují v oblasti zdraví – přece vyznačuje. Prostě neuzdraví nikdy jenom ten akutní problém, nýbrž jeho počátek. Ostatní také k podobnému vede, abychom se nejdříve poohlédli ke kořenům těchto tělesných, či duševních problémů. Vždy to nějakým způsobem souvisí s duchovním stavem dotyčné osoby.
 Když ho Ježíš najde – a to mohlo nějaký čas trvat, protože dotyčný uzdravený mohl dostat lidsky řečeno strach, když se setkal s takovou reakcí na svědectví o jeho uzdravení. Mohl by si myslet, že to ani nemá cenu ještě někdy se to pokusit vysvětlit a předat ostatním tuto svou zkušenost. Ostatně to není nic vzácného i v dnešní době se setkat s mnohou nechutí, nejen neschopností, ponořit se do situace druhého člověka. Jednodušší je přejmout pár vzorců, pár šablon a do nich každého zasadit.
 Ježíš se dotyčného zeptá Věříš v Syna Člověka? Jakoby se ho snažil uvést na počátek cesty uvažování o jeho víře, na kterou byl svým uzdravením uveden. Je to ale podstatné pro každého – ujasnit si kam patřím, komu věřím, koho vyznávám. Věrouka, základní dogmatika není nic ke škodě, jde o vědomé rozpoznání a popsání toho, čím víra dýchá. Není to překážka, ba právě naopak pomoc, jak se v ní pohybovat.
 A dotyčný, sice uzdravený, ale zajisté popletený, možná vystrašený právě reakcí farizeů – odpovídá tak jak to pociťuje, nehraje žádnou hru, nepřetvařuje se. Ostatně tuší, že by dotyčný, když byl schopný ho uzdravit – že by to velmi rychle odhalil. A tím by byla znevěrohodněna jeho nová životní cesta. A tak si dá dohromady, že by bylo dobré se o dotyčném, v kterého má věřit, se prostě něco dozvědět, poznat kdo dotyčný je, kdo ho uzdravil…
Ježíš mu řekl: "Vidíš ho; je to ten, kdo s tebou mluví." On na to řekl: "Věřím, Pane," a padl před ním na kolena. (Joh 9:37-38 CEP)
Na svou otázku dostává uzdravený odpověď – Syn člověka je ten, kdo s tebou mluví. Muselo mu proběhnout hlavou i moment uzdravení, vyléčení – však to byl právě tento, kdo ho uzdravil, kdo z něj sejmul jeho pohanu. Tak jako tak se mezi nimi již dávno vytvořilo pouto důvěry (bez ní žádné uzdravení nemůže být – na podobné důvěře musí pracovat lékaři).
 Co jiného může dotyčný odpovědět – než „věřím, Pane“. Ano, nyní by se mohlo objevit mnoho takových, kterých by mluvilo něco o tom, že jde jenom o projev důvěry v toho, kdo jej vyléčil, uzdravil. Zajisté, ale bylo by to projev hlouposti, kdyby se každý s podobnou zkušeností, nechtěl něco více dozvědět o tom, kde se vzalo toto jeho uzdravení, proč vůbec dotyčný uzdravuje, z jakého důvodu…
 Proto není nejdůležitější první okamžik – důležité jsou i další kroky. Dojít ke křtu, k veřejnému vyznání své víry, ano to je důležité, potřebné a nutné je jít dále a nezůstávat u těchto prvních kroků. Takže je důležité i další vzdělávání ve víře – to smí sloužit na prvním místě nám samotným, na druhém místě i dalším, kteří třeba potřebují odpovědi a povzbuzení na jejich cestě víry.
 Ale ani u toho našeho uzdraveného nejde jenom o projev vděčnosti za jeho uzdravení, je v něm něco více. To by před ním nepadnul na kolena. Však se taková pocta prokazuje někomu, kdo si čest zaslouží, kdo je jí hodný. Ve světě se takto postupuje vůči všem, kteří mají moc nad našimi životy (třeba panovníci) – ve světě víry jde o přiznání se a vyznání, že dotyčný nejen má moc nad našim životem, on pro něj vytváří všechny podstatné podmínky. Vše co člověk potřebuje, to nám všem Bůh připravuje. Navíc my jako lidé „nesvatí“ musíme projevit úctu k někomu, kdo se k nám sklání, bez nějaké naší zásluhy.
 
Ježíš řekl: "Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí." (Joh 9:39 CEP)
 Nyní se máme dozvědět ještě blíže – proč Pán Ježíš, jako Syn člověka na svět přišel. A má to zajisté souvislost s předchozím návratem zdraví. Ve kterém zajisté nešlo o nějaké představení – to není hlavním u žádného z uzdravení o kterých čteme v Písmu svatém. Jenže nás toto vysvětlení překvapí.
 Jednak Ježíš přichází na tento svět k soudu. To jako má být Ježíš soudcem, státním zástupcem, či advokátem, nebo dokonce žalujícím, či žalovaným. Ani jedna z těchto rolí mu v plnosti nepadne a přece je to dobře zvolené přirovnání. Tou soudní kauzou je, zda-li svět směřuje k naplnění toho, k čemu byl stvořen, zda-li se blíží k představě Stvořitele, či vzdaluje.
 Na tuto první otázku je radno i nám – se všemi našimi schopnostmi vnímání odpovědět – že se Stvořiteli vzdaluje a nenaplňuje svůj úkol, své poslání, které se mu při stvoření dostalo. Ve druhé linii jde právě o opětovné rozčlenění – rozlišení, s tím také soud souvisí. Tedy kdo k naplnění poslání tohoto světa slouží a kdo proti němu. Zjednodušeně vyjádřeno, kdo koná dobré a kdo zlé.
 Ale i další Ježíšova slova navazují na tato naše pozorování – je zde ještě vyjádření o tom, že Boží Syn přichází, aby ti kdo nevidí učinil vidoucími a ti, kdo vidí, aby neviděli. Myšleno je zajisté právě na Boží vůli, smysl tohoto Světa a našeho života v rámci tohoto světa. Atakuje tedy zde každého, kdo tvrdí, že má všechny odpovědi v rukávu a že ho nemůže nic překvapit.
 Ano, i my jsme často v takovém rozpoložení, že si myslíme, že nás nic nepřekvapí a snažíme se každému podobné přistupování vtlouci do hlavy. Jenže kristovci nemají všechny odpovědi, ale mají z Boží strany ty nejdůležitější, totiž kde je záchrana, kdo nás může spasit a kdo nám dává sílu pro to dovolat se na té správné adrese. A tak je správné říkat, že my samotni odpovědi nemáme, ale víme, kde je obdržet.
Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: "Jsme snad i my slepí?" Ježíš jim odpověděl: "Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu." (Joh 9:40-41 CEP)
 V této situaci platí jedno z našich přísloví – potrefená husa nejvíc hejká. Zajisté se to přítomných farizeů dotkne, cítí se právě označeni. Jen pro upřesnění se proto ptají – Jsme snad i my slepí? Jak z toho museli být zaraženi nám dojde, když si uvědomíme, jaké postavení dotyční měli v židovstvu, ve své společnosti. Jevili se jako ti nejspravedlivější, ti, kteří nejvíce dbali na plnění Božích přikázání, prostě se snažili žít podle Božích zákonů bez ohledu na následky. Jenže právě v takových bohulibých úmyslech často schovávali svou vůli a hlavně byli tvrdí při vymáhání těchto zákonů. Naproti tomu víme, že Bůh Otec a stejně i jeho Syn takto nikdy nepostupoval. Naopak se snažil ke každému zvláštně přistupovat.
 A tak jim i Boží Syn odpovídá Šalamounsky – Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli.  Ano, slepci – kterým nesvítí světlo evangelia, světlo spásy z Písma toto můžou prohlašovat. Jenže ti, kteří byli strážci života podle Písma? Právě proto dodává Ježíš A tak zůstáváte v hříchu. Stále v něm vězíte, protože se snažíte žít jenom z vlastních sil. Slepota člověka v duchovní oblasti právě začíná a roste ze zahleděnosti do sebe. Nikde jinde nevězí. Lze se ji zbavit jedině tak, že se naplno otevřeme Pánu Bohu, vše své složíme pod Ježíšovým křížem, a toto pak dostáváme zpět, ale proměněné k Boží slávě.
 I my se můžeme dostat do podobné situace, do které se dostali nejen v našem textu farizeové. Vždy je potřeba s pokorou pozorovat, jestli se nestáváme někým jiným, než jsme. My nemáme všechny odpovědi, my neznáme všechny cesty lidských srdcí. ALE a to je důležité, známe někoho, kdo tyto odpovědi má, kdo ukazatel všech lidských cest také má. A my k němu smíme a máme ukazovat a prosit, abychom viděli směrem, kterým si Bůh přeje. Však v něm je náš skutečný domov, k němu všichni máme směřovat.

MODLITBA PO KÁZÁNÍ

Děkujeme ti Bože Otče, Synu i Duchu svatý za dnešní slova, která nám připomínají kde je základ skutečného vidění. A jaký vlastně zrak ve skutečnosti potřebujeme. Ať se na adresu skutečného dárce zraku, ba celého zdraví obracíme častěji a druhé k němu také vedeme. AMEN
 
Kázání připravil Radek Matuška, přednesl Leonardo Teca
 
Požehnání: ‚Hospodin tě požehná a ochrání tě, Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv, Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.‘

—————

Zpět


Kontakt

Farní Sbor ČCE Rokycany

Jiráskova 481/II
337 01 Rokycany


Odřej Pellar, kazatel
(+420) 604 893 248